Jsme lidé Slova. Slované. Prvorození, neboť byli jsme první na této zemi. Zákony a moudrost Boží v srdcích neseme a všem živým připomíname.
Nečiníme sobě právo větší nad jiné, ani zákony ani moc. Všeliké stvoření rodí se z jedné Matky a jednoho Otce. Stejný vzduch, stejná voda, stejné byliny i chléb pro všechny. Spravedlnosti překypuje myšlení Otce, jež vloživ do našich srdcí, životem svým, neseme si.
Jsme prvorození. Můžeme být rozprášeni do všech koutů světa. Můžeme být sraženi na kolena. Můžou nám zkazit řeč a zmást naše myšlení. Mohou z nás udělat otroky. Nikdy to však nebude z vůle člověka ale z vůle Boží. On to dovolí aby zákony a moudrost svou, v nás znovu probudil. Vždy však vzpomeneme, vstaneme a se světlem v srdci znovu svobodni budeme. Neboť jeho vůli nikdo a nic nepřekoná…a svým prvorozeným nedá zahynout.

Kdožkoli s námi chce žíti, jeho srdce musí tlouci s naším ve stejném rytmu. Jeho myšlení vydávati musí plody naše. Jeho oko, dívaje se našima očima, viděti musí stejně. Pak nezáleží odkud přišel a jak vypadá. Či chuďas nebo majetný. Běda však všem, jenž naroubovati na nás se chtějí, ale vydávat ovoce své. Jinakosti prosazují a z kořenů vytrhávají duši naši.

Rod svůj zachováme. Čistotu zákonů Božích a zvyků našich. Láskou i silou. Slovem i mečem. Potem i krví…

Bůh všech Bohů jest Láskou. Láskou vše jest stvořeno. Všehomír, země, bohové, lidé, bytosti viditelné i neviditelné. Toto vše ve své rozmanitosti. Válka a otroctví odporné jest Bohu. Válka a otroctví vedené ve jménu Boha jest ještě odpornější Bohu. Udržovati a opatrovati máš Rod svůj a ve víře růst, v míru se všemi vůkol. Pokud duše tvá nehledí k Bohu nejvyššímu, bohové nebudou státi na tvé straně a ty budeš stižen hnilobou.

Jsa odříznut od kořenů Rodu, zhyneš.

Však pamětliv toho všeho, maje srdce a rozum na správném místě, duši svou zalévati budeš Boží láskou, věčným se stane život tvůj.

Než stal jsem se mužem, byl jsem svědkem mnoha rozepří mezi kmeny, jež hovořili jednotnou řečí a stejné Bohy uctívali. Nepomáhali nikomuž než sobě. Nenávist v sobě k druhým rozhojňujíce. Chodili k stařešinům řešiti spory své. A stařešinové práva podle majetku a věku vykládali. Stejně tak podle množství lidu v jednom či druhém kmenu. Však nad všemi vynikal Věčný, jenž jméno jeho odvozeno bylo od mnoha zim jeho života. Ten zapsal se do srdce mého nejvíce slovy, řka: Bůh nejvyšší dal nám každému rozumnost jinakou, ale srdce každému stejné. Kdo podle rozumnosti žíti a rozhodovati bude, Temnota jej vysaje z života jeho a údělem takového jest býti otrokem. Kdo podle srdce žíti a rozhodovati bude, Světlo nejvyššího z Bohů krmiti bude život jeho, s bratry vůkol v smíru pobývati bude a sváry v lásce ustanou. Neb každý vlk v smečce, je silnější než sám. V ten okamžik přestal jsem býti děckem a stal se mužem…

Lidská mysl podobna jest řece. Voda myslí si, že sama teče kudy chce, mění sílu proudu a směr podle chtění svého. Však povrchnost to jest. Koryto řeky, to skryté a neviditelné rozhoduje o všem. I mysl lidská v mdlé rozumnosti své myslí, že vše jest podle jejího přání. Však mysl má své moudré koryto, jež ji prostor dává, ale i omezuje a jedním směrem popohání a to do moře srdce svého. Jakkoli se mysl zamotá v životě svém, nakonec odpočnutí nachází v moři srdce. Tam, kde již není sama sebou, ale jest součástí oceánu. Tam končí svou pouť zjevně všechny řeky a skrytě všechny mysli…

Kdo stvořil zemi a vodu? Kdo stvořil stromy a rostliny všeliké? Kdo v zemi způsobil kovy skryté? Kdo život vdechl veškerenstvu? Bůh jediný, světlo našeho života. A Bohové různí starají se, aby vše zůstávalo. Ani život náš nepatří nám samotným. Jediné, čehož vlastníky jsme, jest čas žití. Nic nemám, ani sám sebe, jen konání mé je v rukách mých. Tím a ničím jiným se přibližuji nebo vzdaluji Bohu nejvyššímu, a tak se ke mně stavějí Bohové ostatní. Spravedlnost není v tom co mám, ale v tom jest, jaký jsem…

Kdo jen vyžívá, co jest, hodnoty nepřidává, netvoří, a jen množí své plémě, jest parazitem lidství. Ten, kdož jest hoden nazývati se člověkem, ten tvoří i z ničeho, hodnoty užívá, i po sobě samém zanechává. Rod svůj posiluje, k Bohu zvedá ho a Bůh takovýmto požehnání a dlouhý život dopřává. Střez se parazitů člověče, ať nejsi nakažen jedem emocí jejich…

Nenech vstoupiti je do svého života, neboť s úsměvem a nenávistí sežerou vše co máš i tebe samotného…

Co jest na místě, jen se tak zdá oku rozumnému. Všecko má svůj pohyb. Někdy viditelný, jindy neviditelný. To, co se hýbe, zjevně doputuje daleko. Však cíl putování může být stále stejně vzdálen, jakož by ani kroku učiněno nebylo. Cíle všech stejné jsou. Ať už láska, štěstí, naplnění….

Podstatnější však jest, kde hledati. A tak jen pramálo jich, co stojíc zdánlivě na místě, putují širými pláněmi vlastního nitra a nachází bohatství, jež konce nemá. Srdce každého a všeho skrývá všechny cíle cest, jež lze vymysliti….

Krajina sama své zvyky má. A člověk v krajině žijící, její zvyky přijímá, sám sebe krajině přispůsobuje a šlechtí tímto lidství své. Tak určili Bohové a takto zachováno budiž po věky věků. Kdožkoli všel by do cizí krajiny a zvyky své si zachoval, nepřispůsobiv se, nepřítelem a škoditelem krajiny té jest. Stejněž tak zlem pro tyž, co tam žijí. Oddej se krajině, ať srdce tvé tlukotem svým, se srdcem krajiny splyne. Dá ti sílu státi proti Zlu zpříma…

Při Temné noci, kdy Temnota ovládala mysl lidí, zjevili se Bohové a posledním vidoucím předali dar, nadevše vzácný.
Chléb. Z pomletých kvašených semen travin dělaný, v ohni pečený. Lámali ho řka: „Nejvyšší z Bohů, ten jediný, který nás stvořil, posílá sám sebe, Světlo. Snězte každý díl svůj. Světlo bude kolovati v žilách vašich a Temnota pozbude moci nad všemi, kdo ho okusí. Bratrství oživí vaše srdce a červi zmaru a nenávisti opustí vaše útroby. Chléb, nechť je vám věčnou připomínkou Božské přítomnosti ve vás…“