I všel jsem tajně do města, jehož ulice, loučemi osvětlené, jak při
západu slunce vypadaly dlouho do noci. A lidé v nich jakýsi nápoj
z hroznů pili a veselili se.
Nedbaje na noc vůkol, užívajíce Temnota jejich těl, do mysli vpila
se jim. V horečkách emocí bez duše chodili, nevěda o tom.
Zpívali, tančili, jedli a chtíčům zvířecím podléhali.
I vyšel jsem ven z města do noci temné a u skal vzdálených, rozdělal jsem oheň.
Sesedli se bohové k ohni mému a v praskotu dřeva slyšel jsem jejich hlas.
Den stvořili jsme k užitku člověka.
Noc stvořili jsme k rozjímání a spánku.
Opojné nápoje k povznesení ducha.
Vodu k síle těla.
Jídlo k čistotě mysli.
Tanec a zpěv k oslavě bohů.
Vše ostatní jest Temnota…

Hudba je dar Bohů, abychom nezapomněli na Život a povznášeli
svou duši k Věčnosti.
Tento dar jest osm hlasů propojujíc se ve čtyřech rytmech.
První jest hlas stromu.
Druhý jest hlas vody.
Třetí jest hlas hromu.
Čtvrtý jest hlas ptáků.
Pátý jest hlas větru.
Šestý jest hlas deště.
Sedmý jest hlas člověka.
Osmý jest hlas hvězd.
Čtyři rytmy jsou: Jeden úder srdce, radost.
Dva údery srdce, štěstí.
Tři údery srdce, láska.
Čtyři údery srdce, pokoj a klid.
To je hudba Bohů…

Přišli se západu s kříži v rukou řka: „Hle, jeden člověk nade
všemi stojí, pastýř náš vyvolený samotným Bohem jedinným…
Přijmi ho ty i lid tvůj a spaseni budete…Však běda vašim duším,
pokud víru pravou nepřijmete, stolec papežský neposlechnete. V ohni
pekelném na věky spočinete…“
Aj, pozornost srdce mého spočinula na nich. I viděl jsem jasně Temnotu
v rouše mnišském, jak spasení nabízí přinášejíc utrpení. Jak po
Pravdě volajíc, zašlapává Moudrost. Jak lid dělí na svaté a
zatracené…
Spravedlnost silná zasáhla srdce mé. Před bohy všemi i nejvyšším
z nich, člověk člověku jest roven. Ctíme ne člověka, ale skutky jeho,
ze srdce vycházející. Netoužíme po spasení ale po Pravdě, lásce
a Moudrosti. Bohové sami, uznají-li to za vhodné, uchvátí duše
naše a rozpustí je ve světle Nejvyššího. A tak to i zůstane.
Pak vyhnali jsme je až k hranicím, ušetřiv životy jejich. Neboť
lidé tito jako my jsouce, jen Temnota je pohlcuje…
Však vráti-li se s mečem, mečem z nich Temnotu vyřízneme, ulevíc
jejich duším…

Když déšť skrápěl tvář mého děda, on cítil v každé kapce přítomnost
bohů.
Dnes však Chytrost vládne a Moudrost ustupuje.
Tak chytrý jen vodu a mraky vidí. Křičí, hle vím. Slepý na vidoucího
hraje si.
Když děd můj do ohně hleděl, v plamenech viděl život
svůj i tváře svých předků. Očištěn světlem, posílen teplem, měnil
sebe v lepšího člověka.
Chytrý jen spalování dřeva k užitku svému vidí a nos krčí znechucen
kouřem.
Děd můj kladl mi na srdce tato slova…
„Kdo hledí hlouběji do nitra věcí a hledá skryté, prohlédne
a Moudrost usídlí se v jeho srdci.
Kdo po povrchu věcí očima svýma pátrá, i kdyby spočítal a
popsal všechny stromy a zvěř světa, jen hloupejším chytrákem
se stane…“

Za prastarých dob Války s Temnotou, stáli jsme bok po boku, v
jednom šiku se svými bohy. V mlze strachu, ve větru zoufalství,
bojovali jsme se Stíny. Požírači trhali naději ze srdcí v našich hrudích
až zbyla jen prázdnota.
A my bojovali dál. Vyhaslí a bez naděje. Až do konce konců. A zvítě-
zili jsme.
Temnota poučena, v skrytu působí, od
těchto dob. Každý z nás musí čelit Temnotě sám ve svém nitru.
I Bohové skryly své tváře, čekajíc na naše zavolání.
Tak dnes vidí se sám člověk na tomto světě. Jakoby nikdo a nic, co
okem svým nezahlédne, neexistovalo.
Však měj se na pozoru. Co skryté jest, zjevné se stane. Rozhodouj
moudře, neb nejsi tu sám…

Věz, že Bohové si tě vybrali, abys v každém svém zrození
Světlo nosil a vydával ze sebe.
Tak, ne těžce ale lehce mluv a vtipu čas
od času přidej.
Starosti a chmury v krátkosti probírej a na řešení se soustřeď.
Nemnož beznaděj i když srdce ti svírá ale bojuj v naději,
neboť to jest tvým údělem.
Vykřič se Bohům z bolesti své až k Tichosti srdce svého, pak
jsa schopen naslouchati, odpověď bude ti dána.
Pracuj a lenosti nepodléhej, toť přítomnost Temnoty.
A hleď na svět očima Bohů. Neboť vše jest dobré i ty
sám…

Pravdu,štěstí,moudrost,naději nelze nikdy potlačiti.
Neboť předkové naší rodí se znovu do našich rodů. Tak i my
budeme se opět rodit v příštích pokoleních, nosíc si v srdcích,
co jsme se naučili a žili.
To jen Temnota lže a strachu množí, že co zapomenuto jest,
už navždy ztraceno.
Pochyby vkládá do koloběhu zrození, že blábol to jest.
A i když mysl může býti zviklána v tomto, srdce ví své.
A na skutečnosti této nic se nezmění.
Oj,vesel se člověče,žití tvé jest nekonečné a Světlo boží
stále tě vyprovází…

Temnota vstoupila do srdce tvého, povyšuješ li důležitost svou
nad ostatní. Pak věz, že Temnota dává ti úspěchy tvé, jevíc
se dobré, však prožrané hnilobou.
Temnotě vymknout se dá takto.
Při každém úspěchu pokoru pěstuj neboť ne ty sám ale Bohové
na tvé straně činili se.
Bez tebe dělo by se taktéž. V jiné době, jinak a někomu jinému.
Proto nejsi důležitý, jen to tak vypadá.
Děje-li se tobě dobré a štěstěna vyprovází tvá rozhodnutí, je
to výzva Bohů. Když sobě dokážeš způsobit toliko úspěchů,
o kolik více dokážeš udělati dobra ostatním, snaž se víc…
Drž se těchto rad a Temnota na tě nedosáhne.
A má-li tě, utíkati bude od tebe, jak spráskaný pes…

Rod náš nemnoží se rozením dětí z našich žen, nýbrž
výchovou každého jednoho. A to výchovou zkušeností, vlastní.
Přijatá moudrost jest planá a ovoce nenese. Jen chytrost
která jsa bodláčím, jen bolest přináší.
V moudrosti nutná jest vlastní zkušenost a ta buduje silný
rod. Narozen zde či jinde, přicházející jako dítě aj dospělý
muž, co na tom záleží.
Vychovej ze sebe poctivého, zkušeností moudrého. Srdce tvé
nechť miluje námi milované a jsi náš. Bratrství takovéto
více než krev.