Mraky nad Tebou, ať jsou Ti připomínkou myšlenek Tvých…

Někdy lehce myslí plují a ztrácí se, jindy těžké kupí se a deštěm svým zasahují Tebe.

Věz však bratře, že vždy jest za nimi nebe modré, nebe blankytné – věčnost Bohů, naděje lidská…

Nohy Tvé nesou Tě životem… Kam jsi došel?

Ruce Tvé staví život Tvůj… Co skutečně máš?

Mysl Tvá naplňuje dny Tvého života… Jak velké je Tvé štěstí?

Srdce Tvé přináší radost okamžikům bytí Tvého… Kolik radosti prožíváš a kolik ji dáváš?

Duše Tvá naplňuje rány Tvé úlevou a bolest myšlenek Tvých zahaluje tichem… Kolik moudrosti je ve Tvých slovech a činech?

Rode můj…Poznávame se nikoli po krvi ale po jednotném
myšlení. Nikoli po jméně ale po stejném cítení srdce.
Ten je náš, kdo s námi mír v srdci pěstuje, bratrskou lásku dává
vůkol.
Ten je náš, kdo nepovyšuje se majetkem svým ani vyjímečností svou.
Kdo přikládá ruku svou ku společnému dílu, jak nejlépe je
schopen a nechceť z ničeho výhod pro sebe.
Střezte se hněvu našeho i Božího vy všichni, co jen sebe upřednost-
ňujete, jen svého se držíte, lichvu děláte, mír v srdcích kradete
a štvete jedny proti druhým.
Vy jenž zvyky cizí zavádite v našem rodu, kořeny naše jedem
napouštíte a otroky snažíce se z nás udělati.
Vy, Temnotou oslepeni, vyhnáni budete. A těm, co skrytí zde a
jejich žití Temnoty se nepustí, bude život odebrán pro
nové lepší zrození a pochopení. Rode můj, braň své kořeny,
braň své životy, braň mír ve svých srdcích..

Kým jsem? Dívaje se do vod klidných, zřím svou tvář a kolikráte, nepoznávam ji. Toť, že bych já byl? Úsměv v tváři mé poznávají blízcí moji. Zuřivost měnící rysy mé, poznávají nepřátelé. Hloubání v nitru mém poznávají jen stromy posvátné, neboť vůkol není živáčka.

Kým se jevím druhým, nemusím býti v pravdě skutečně já. Sama sebe překvapuji často myšlením i jednáním svým. Když zraněn byvše mečem, Boží milost uchvátila mě a já dívaje se na své tělo v bolestné křeči, sám uvolněně sledoval jsem utrpení své nezúčastněně.

Kým tedy jsem. Tělem a jeho strastí? Ne.

Náladami střídavými? Ne.

Myšlením lidským? Ne.

Pak tedy Bohem samotným, jenž tvoří? To také ne.

Však Bohu jsem blíž než člověku, byť sám jsa stále lidským… 

Mnoho bojů svedl jsem, bráníce s bratry svými zem našich otců. Dívaje se zblízka do tváří nepřátel, nespatřil jsem nikdy člověka.
Každý z nich byl posedlý. Temnota sedla na jejich životy a udusila je nenávistí k smrti. Byli mrtví a nevěděli o tom. Nikdyž jsem nezabil člověka.
Tito mrtví už dávno mrtví byli. Já a mí bratři jsme ony mrtvé jen zbavili jejich těl. Uvolnili nenávist jež je svazovala s Temnostou a dali jim šanci na nové zrození.
Kéž je osvítí Světlo boží a znovu ožijí jako bratři…

Přání i sebe čistší, skrývá v sobě jed Temnoty.
Neb přáním, bohům svým říkám: – neníť to v životě mém.
Však Bůh nejvyšší dal všem plnost všeho, čehož si zasloužili. Všem, toliko i mě samotnému.
Přáním svým protivím se všem bohům. Křičí a kňourá duše má, – hle nemám a chci. Tak Temnota protiví se spravedlnosti a dokonalosti Boží.
Požehnaný ten, kdo bez přání užívá plnosti života svého. Spokojen s tím, co má, snažíc se o lepší bez neptaní a touhy po výsledku.
Požehnaný jest ten, kdo ohněm v srdci spálil všechna přání po něčem, žijíc plností okamžiku toho…

Vezmi rybám vodu a zemřou.
Vezmi vlkům les a zemřou.
Vezmi ptákům oblohu a zemřou.
Vezmi lidem víru Boží a zemřou.
Tak mrtví chodí po tomto světě a mrtvolami krmí svá břicha.
Živí jí živé a mrtví vše mrtvé…
Místo obilí vnucují nám mouku. Místo čočky vnucují nám prase. Místo kořenů a listů vnucují nám cizokrajné rostliny. Místo léčivých bylin vnucují nám léky všelijaké, jedem oplývající.
Místo cesty k Bohu, vnucují nám cestu do kamenných kostelů, jež honosné hroby připomínají.
Naše životy uštknuty jsou jedem cizích zvyků, cizích Bohů, cizích pokrmů i hodnot.
Duše naše trhají na cáry s úsměvy, potřásání rukou a medovými slovy plných jedu.
Nelze-li odolati láskou, nutno odolati silou…

Jsme lidé Slova. Slované. Prvorození, neboť byli jsme první na této zemi. Zákony a moudrost Boží v srdcích neseme a všem živým připomíname.
Nečiníme sobě právo větší nad jiné, ani zákony ani moc. Všeliké stvoření rodí se z jedné Matky a jednoho Otce. Stejný vzduch, stejná voda, stejné byliny i chléb pro všechny. Spravedlnosti překypuje myšlení Otce, jež vloživ do našich srdcí, životem svým, neseme si.
Jsme prvorození. Můžeme být rozprášeni do všech koutů světa. Můžeme být sraženi na kolena. Můžou nám zkazit řeč a zmást naše myšlení. Mohou z nás udělat otroky. Nikdy to však nebude z vůle člověka ale z vůle Boží. On to dovolí aby zákony a moudrost svou, v nás znovu probudil. Vždy však vzpomeneme, vstaneme a se světlem v srdci znovu svobodni budeme. Neboť jeho vůli nikdo a nic nepřekoná…a svým prvorozeným nedá zahynout.

Kdožkoli s námi chce žíti, jeho srdce musí tlouci s naším ve stejném rytmu. Jeho myšlení vydávati musí plody naše. Jeho oko, dívaje se našima očima, viděti musí stejně. Pak nezáleží odkud přišel a jak vypadá. Či chuďas nebo majetný. Běda však všem, jenž naroubovati na nás se chtějí, ale vydávat ovoce své. Jinakosti prosazují a z kořenů vytrhávají duši naši.

Rod svůj zachováme. Čistotu zákonů Božích a zvyků našich. Láskou i silou. Slovem i mečem. Potem i krví…

Bůh všech Bohů jest Láskou. Láskou vše jest stvořeno. Všehomír, země, bohové, lidé, bytosti viditelné i neviditelné. Toto vše ve své rozmanitosti. Válka a otroctví odporné jest Bohu. Válka a otroctví vedené ve jménu Boha jest ještě odpornější Bohu. Udržovati a opatrovati máš Rod svůj a ve víře růst, v míru se všemi vůkol. Pokud duše tvá nehledí k Bohu nejvyššímu, bohové nebudou státi na tvé straně a ty budeš stižen hnilobou.

Jsa odříznut od kořenů Rodu, zhyneš.

Však pamětliv toho všeho, maje srdce a rozum na správném místě, duši svou zalévati budeš Boží láskou, věčným se stane život tvůj.