Kdo nežije v Přítomnosti bohů, nosí košili slibů a obléká
kabát pravidel. Vyprovází ho psi Musíš a Nesmíš a on je poštvává
na všechny kolem, hrajíc si na spravedlivého.
Uléha do postele nesplněných představ a přikrývá se peřinou
strachu z příštího dne.
Aj lehko, přelehko je v Přítomnosti bohů, kde život člověku
nepatří, jen tento okamžik a radost z nadechnutí…

V časech těchto, Temnota skrytá za myslí člověka, nutí
jej běžeti rychle k cíli svému a nejlépe všechny přitom
předstihnouti.
Však bohové ústy stařešinů jasně vypovídají. Cesta k
cíli jest podstatnější. Jak po ní půjdeš, kolika pomůžeš,
kým se staneš.
A k cíli, když dojdeš, vyhráno jen blázen mívá.
Moudrý nepolevujíc, cíl svůj do života moudře vkládá
a sžívá se s ním, měníc sebe k lepšímu a k pokoře
srdce svého…

Od velké války s Temnotou, jsme užívali věky míru, jež
pak nastal. Temnota poražena v přímém boji, tisíce roků
sbírala síly své. Poučena, vystupuje opět, skryta v plášti světla.
Sama sebe zakrývá, o sobě nemluví. Nabízí a láká, srdce
nepozorných uchvacuje. Na právo hraje si a zotročuje,
sama neviděna. Lži vtiskává do mysli s drobkem pravdy.
Nemůžeť zvítězit, však pokoušeti se bude neustále…

Stará moudrost ožívá v našich srdcích a myslích. Ne
každé místo je tu pro člověka. Nepostavíš dům svůj
kde pohroma či nemoc číhá, by se tobě nebo potomkům
tvým zle vedlo.
Hlahodit nebudeš na místech posvátných, neb šílenstvím
stižen budeš.
V matné vodě bez ryb nenamáčej tělo své, bys Máru
s sebou domů přivedl.
Hory a kopce na rovinách Bohům náleží. Zde setrvej
jen když boj vedeš se sebou samým nebo nepřáteli
tvými.
Lesní očka (studánky) zachovávej v úctě. Čaro je v nich
skryto a světlo milosti.

A bohové řekli: Každému, co jeho jest.
Každé dítě učeno jest moudrosti této. A každý z bratří,
připomína sobě spravedlnost tuto, v žití svém.
Tak nepovyšuje se nikdo nad druhé, neboť každý své schopnosti
má a nikdo všechny.
Tak neponižuje se nikdo před ostatními, neboť každý své
chyby má a nikdo všechny.
Tak žijeme pospolu v Boží moudrosti. Kdo padá, druhý ho
zvedá. Kdo roste, druhé k sobě zvedá. Navzájem oporou jsme
sobě i světlem.

Střezte se těch, jež srdce své neslyší. Jejich znamení jsou tři.
Prvé jest rozumnost a popichování. Sváry, závist a těžko zanechávají po sobě v srdcích.
Druhé jest faleš. Plkejte s nimi a přikyvujte a výhody všeliké dostanete.
Třetí jest nesřídmost. Břich jejich přerůstá srdce, a vládne životu.
Jen pro jehost plnost pak žijí.

Oděvy své zdobíme symboly Bohů. Tu k boji, pro nesmrtelnost
duše naší. Tu k moudrosti, nechť nepohlcuje nás zloba.
Tu k připomínce, kam rod náleží. Tu k vděčnosti bohům
a Boží všudypřítomnosti. Bez symbolů kořeny naše slábnou
a přichází zapomění. Hledej bratře Boží znamení v obloze
i na zemi. Vůkol sebe i v sobě samém.

Oheň jest šepotem bohů. Co plamínek, to hlas. Vstupuje
teplem do srdcí našich a způsobuje myšlení lehké, plné
světla. Praskání ohně láme špatné myšlenky a ty, se
dřevem mění se v popel. V kostech odnášime si žhnutí
života a sílu srdce svého.
Požehnaný oheň, požehnaní bohové…

Přišli cizáci řka: hostíte nás jako své, i my vás pohostíme
čemuž zvyklí jsme.
A do dřevěných misek dali nám maso zvířat všelikých,
kořením cizokrajným obsypané. A vůně silná hinula
se kolem a chuť nepoznaná cítit byla v ústech našich.
Aj druhý den pach smrti prodíral se z našich těl a
smradu v miskách dřevěných až museli jsme je
spáliti ohněm.
Tak poznali jsme Temnotu skrytou a poučeni sami
na sobě, pozornější budeme před ní.

Bohové řekli předkům našim: Byv člověkem, chceteli
lidství sobě zachovati, jezte to, co roste.
To, co roste, pevně na místě stojí! Bere si jen to, co
má v kořenech svých. Poznává lásku a z ní sílí
tam, kde je. Společenství tvoří spravedlivé a Boží
řád v životech jejich. Takového člověka zachováme a
požehnání Bohů v žití svém ponese si.
Běda však těm, co krmí svá břicha ne z hladu ale s chutí
tím, co na místě nestojí a z kořenů neroste.
Lidství jim bude odebráno a stanou se zvěří, kterou jedí.
Zem neobhospodaří ale pošlapou. Místo lásky postihnou je
pudy zvířecí. V strachu žíti budou a viniti všechno a vše
kolem sebe z utrpení svého.
Každému však bohové do srdce naději vložili a touhu po
lidství pravém.
Každý tak navrátiti může sebe k moudrosti bohů…a k lidství…