Archiv s moudrostmi pro každý týden. Pro aktuální týden, nebo pokud chcete dostávat moudrosti do Vašeho emailu, přihlašte se do newsletteru na úvodní stránce.

Moudrost týdne 37.

V údivu stojím a hledím na mistrovské dílo řezbáře, jež z dřeva vydloubává podobu ptáka, srny neb zvířectva všelijakého.
Hledím a myšlení mé béře se jinými cestami od lidí vůkol. Až překvapiv sám sebe, stává se mi – jakož teď…
Jest představa zvířete v mysli onoho řezbáře a on vtiskává ji polínku v rukou svých?
Nebo jest představa skryta v dřevě a řezbář jen čte v něm a představa mu je tímto dána?
Když sleduji západ slunce a představy zjevují se v mysli mé, jsou skutečně mé, nebo západem slunce tvořené.
Kde myšlení naše vlastní má konce a kde jest jen odrazem věcí vůkol.
Kolik života svého žijeme skutečně ze sebe a kolik podle představ druhých?…

Moudrost týdne 36.

Útulnost a rovnost cest po kterých kráčím, rozličná jest.
A někdy cesta nepěkná přede mnou se vine a jiné v dohledu není.
Tak kráčím, i když nechci křivolakou rozbitou cestu a těžkost v nohách, pak i na srdci cítím.
Však bedlivě hledím vůkol. A hle, tu kámen majestátní, tu strom se slávou života. Oude, na kraji lesa, král jelen se svými družkami, obhlíží své panství.
Tuť cesta jakákoli, nezdá se už býti toliko těžkou, neb odměny za pozornost mojí, dostává se mi a srdce mé pookřává…
Tak pamatuj člověče mých slov.
Jakkoli těžkou cestou v životě jdeš, rozhlížej se pozorně vůkol. Nejen strastí je cesta tvá plná. Jen zvedni zrak od nohou svých od země po které kráčíš…

Moudrost týdne 35.

Proč jest v horách tak krásno? Proč ti, jež jsou zahlceni starostmi nebo stiženi dlouhodobými neduhy utíkají do hor?
Neníť to křišťálovou vodou potoků, neníť to průzračným vzduchem ani panenskou přírodou s nádhernou vyhlídkou.
Jest to tím, že výšiny tyto dotýkají se nebe. Jest to místo, kde potkati se člověk může s Bohem.
V oné nesmírnosti ticha a prostoru, ve větru zní Boží šepot.
Ve vysokých horách odkryta jest mohutnost Boží.
V potocích Jeho krev života a bylinách Boží odpuštění.
Bůh v horách zjevuje sám sebe a ti kdož tam přichází pokorní a tišší, odnášejí si Jeho milost…

Moudrost týdne 34.

V parném letním dni, hledal jsem stínu malinko na kraji lesa plném rozličných balvanů.
Až našel jsem otvor neveliký a za ním, jak malý stoh slámy jeskyňku. I všel jsem do vnitřku a na chvilku odpočíval od slunce silného. Tu všimnul jsem ušima svýma nezvyklého ticha, jež mě oddělovalo od zpěvných ptáků, šumění větru a zvuků vůkol.
Pak mé oči uviděli všudy přítomné světlo, jež pohlcovalo barvy mých šatů. Nos můj vůně luk a léta ztrativ, naplnil se jemným pachem vlhka a mechu uvnitř. Jak v lůně matky náhle ocitl jsem se. V posvátném okamžiku zrození. Byl jsem jak na počátku života. Chráněn lůnem matky, její láskou a bezpečím. Touhu však pocítil jsem velikou, být součástí života tam venku, kde vůně a barvy jsoucí, čekají na objevení mé.
Tak slíbil jsem sobě samému, že vyjdu z jeskyňky této, jako člověk lepší. Vážící si každé chvíle života, jako zázraku největšího.

Moudrost týdne 33.

Býti člověkem jest výsadou. Rozhlédni ve vůkol – z tolika možných tvorů, právě ty jsi bytostí lidskou. Proč? Proč právě ty?
Proč právě v tebe vložil Bůh svoji důvěru? Věří, že budeš dobrým člověkem. Rozvážným spolutvůrcem života. Moudrým a láskyplným člověkem.
Radostně pomáhati, tiše odpouštěti a s pokorou a srdcem otevřeným žíti v Boží přítomnosti.
Jakou jsi lidskou bytostí ve svém životě?
Jaký jsi člověk?…

Moudrost týdne 32.

Vidím-li déšť, cítím Boží slzy. Jest to smutek nad lidským žitím svázaným majetkem a půdou, s pěstovaným sobectvím a nenávistí víc než s Boží přítomností.
Vidím-li déšť, cítím Boží naději. Neboť s každou kapkou deště, Bůh vkládá do člověka víru v probuzení jeho.
Jsme synové Boží. Všichni. Každého z nás zasáhne kapka Boží milosti.
Tak všichni máme naději na probuzení…
Nikdo není ztracen, nikdo není sám…

Moudrost týdne 30.

Zpěv ptáků silný je za letních dní. Jest symbolem života, jeho růstu a nepřemožitelnosti. K čemu Bůh stvořil ony tvory, než k účelu vah rovných v přírodě?
Nemůžeť mít vše jen účel ale též smysl. Neboť vše jest propojeno nejen zjevně, nýbrž i skrytě.
Pták zpěvný o naději zpívá. O lehkosti života, když těžkost člověk vnímá, noříc sám se do problémů svých.
Jeho let a mávání křídel, nemá vzbuzovati touhu odpoutat se tělem od země rodné. Jest připomínkou, by duše dosáhla k výšinám Bohem připravených, a nepoutala se příliš k tělu ajeho starostem.
A tak vše jest učebnicí člověku. Učebnicí života, pokud oči lidské nejsou stiženy slepotou…

Moudrost týdne 29.

Mnohokrát jsem zvažoval pravost starých výroků, jenž mezi lidmi obyčejnými i v církvi, tradovaly se z pokolení na pokolení.
Neníť většího porozumění a poznání nad vlastní zkoušení a ověření.
Tak výrok – prach jsi a v prach se obrátíš, nedal mi dlouho spáti, až k vlastnímu bádání mě donutil.
Vzal jsem dřev, spálil je na popel. Kostí zvířecích i lidských, spálil je na popel. Suché zeleniny i křížal, spálil je na popel.
A vše možné, co oheň silný rozložiti může, – spálil jsem na popel.
Ten popel rozmělniv rukama svýma, vítr pak rozptýlil, by nezbylo nic.
A tak poznáním vlastním, v srdci jisto mám, že jedné podstaty vše vůkol jest i člověk samotný.
A ta podstata tvoří vše v tvaru jaký si zamane Bůh sám.
On tvoří, on oživuje. Propojuje jemné částečky prachu svou vůlí a tvoří, tu zeleninu, tu strom, tu zvíře i člověka. Z jedné jediné podstaty.
Zázrakem pak člověku nepochopitelným, všemu dává dchnutí života, a vše jest živo.

Moudrost týdne 28.

Mnohokrát jsem zvažoval pravost starých výroků, jenž mezi lidmi obyčejnými i v církvi, tradovaly se z pokolení na pokolení.
Neníť většího porozumění a poznání nad vlastní zkoušení a ověření.
Tak výrok – prach jsi a v prach se obrátíš, nedal mi dlouho spáti, až k vlastnímu bádání mě donutil.
Vzal jsem dřev, spálil je na popel. Kostí zvířecích i lidských, spálil je na popel. Suché zeleniny i křížal, spálil je na popel.
A vše možné, co oheň silný rozložiti může, – spálil jsem na popel.
Ten popel rozmělniv rukama svýma, vítr pak rozptýlil, by nezbylo nic.
A tak poznáním vlastním, v srdci jisto mám, že jedné podstaty vše vůkol jest i člověk samotný.
A ta podstata tvoří vše v tvaru jaký si zamane Bůh sám.
On tvoří, on oživuje. Propojuje jemné částečky prachu svou vůlí a tvoří, tu zeleninu, tu strom, tu zvíře i člověka. Z jedné jediné podstaty.
Zázrakem pak člověku nepochopitelným, všemu dává dchnutí života, a vše jest živo.

Moudrost týdne 27.

Někdy zastavím se a v srdci mém tichost nebývalá, rozline se.
V oné tichosti starosti mé ztrácí váhy a tvarů, stávajíc se mlžným oparem. A pak – srdcem svým hledím na tento svět, spatřiv jeho skrytou tvář. Tvář, kde vše má svůj význam.
Hle, nic není špatné.
Staroba a nemoc dána těm, kterým náleží.
Bohatství i chudoba těm, kteříš to zasluhují.
Moudrost i bláznovství těm, kteříš si o to říkají.
Činy velké rekům a prázdné reptalům…
Bůh odhaluje pravou tvář světa v tichosti srdce. Kdo však hledá studánku Pravdy?
Kdo srdcem dokáže hleděti na sebe sama? Na svět vůkol?