Archiv s moudrostmi pro každý týden. Pro aktuální týden, nebo pokud chcete dostávat moudrosti do Vašeho emailu, přihlašte se do newsletteru na úvodní stránce.

Než stal jsem se mužem, byl jsem svědkem mnoha rozepří mezi kmeny, jež hovořili jednotnou řečí a stejné Bohy uctívali. Nepomáhali nikomuž než sobě. Nenávist v sobě k druhým rozhojňujíce. Chodili k stařešinům řešiti spory své. A stařešinové práva podle majetku a věku vykládali. Stejně tak podle množství lidu v jednom či druhém kmenu. Však nad všemi vynikal Věčný, jenž jméno jeho odvozeno bylo od mnoha zim jeho života. Ten zapsal se do srdce mého nejvíce slovy, řka: Bůh nejvyšší dal nám každému rozumnost jinakou, ale srdce každému stejné. Kdo podle rozumnosti žíti a rozhodovati bude, Temnota jej vysaje z života jeho a údělem takového jest býti otrokem. Kdo podle srdce žíti a rozhodovati bude, Světlo nejvyššího z Bohů krmiti bude život jeho, s bratry vůkol v smíru pobývati bude a sváry v lásce ustanou. Neb každý vlk v smečce, je silnější než sám. V ten okamžik přestal jsem býti děckem a stal se mužem…

Lidská mysl podobna jest řece. Voda myslí si, že sama teče kudy chce, mění sílu proudu a směr podle chtění svého. Však povrchnost to jest. Koryto řeky, to skryté a neviditelné rozhoduje o všem. I mysl lidská v mdlé rozumnosti své myslí, že vše jest podle jejího přání. Však mysl má své moudré koryto, jež ji prostor dává, ale i omezuje a jedním směrem popohání a to do moře srdce svého. Jakkoli se mysl zamotá v životě svém, nakonec odpočnutí nachází v moři srdce. Tam, kde již není sama sebou, ale jest součástí oceánu. Tam končí svou pouť zjevně všechny řeky a skrytě všechny mysli…

Kdo stvořil zemi a vodu? Kdo stvořil stromy a rostliny všeliké? Kdo v zemi způsobil kovy skryté? Kdo život vdechl veškerenstvu? Bůh jediný, světlo našeho života. A Bohové různí starají se, aby vše zůstávalo. Ani život náš nepatří nám samotným. Jediné, čehož vlastníky jsme, jest čas žití. Nic nemám, ani sám sebe, jen konání mé je v rukách mých. Tím a ničím jiným se přibližuji nebo vzdaluji Bohu nejvyššímu, a tak se ke mně stavějí Bohové ostatní. Spravedlnost není v tom co mám, ale v tom jest, jaký jsem…

Kdo jen vyžívá, co jest, hodnoty nepřidává, netvoří, a jen množí své plémě, jest parazitem lidství. Ten, kdož jest hoden nazývati se člověkem, ten tvoří i z ničeho, hodnoty užívá, i po sobě samém zanechává. Rod svůj posiluje, k Bohu zvedá ho a Bůh takovýmto požehnání a dlouhý život dopřává. Střez se parazitů člověče, ať nejsi nakažen jedem emocí jejich…

Nenech vstoupiti je do svého života, neboť s úsměvem a nenávistí sežerou vše co máš i tebe samotného…

Co jest na místě, jen se tak zdá oku rozumnému. Všecko má svůj pohyb. Někdy viditelný, jindy neviditelný. To, co se hýbe, zjevně doputuje daleko. Však cíl putování může být stále stejně vzdálen, jakož by ani kroku učiněno nebylo. Cíle všech stejné jsou. Ať už láska, štěstí, naplnění….

Podstatnější však jest, kde hledati. A tak jen pramálo jich, co stojíc zdánlivě na místě, putují širými pláněmi vlastního nitra a nachází bohatství, jež konce nemá. Srdce každého a všeho skrývá všechny cíle cest, jež lze vymysliti….

Krajina sama své zvyky má. A člověk v krajině žijící, její zvyky přijímá, sám sebe krajině přispůsobuje a šlechtí tímto lidství své. Tak určili Bohové a takto zachováno budiž po věky věků. Kdožkoli všel by do cizí krajiny a zvyky své si zachoval, nepřispůsobiv se, nepřítelem a škoditelem krajiny té jest. Stejněž tak zlem pro tyž, co tam žijí. Oddej se krajině, ať srdce tvé tlukotem svým, se srdcem krajiny splyne. Dá ti sílu státi proti Zlu zpříma…

Při Temné noci, kdy Temnota ovládala mysl lidí, zjevili se Bohové a posledním vidoucím předali dar, nadevše vzácný.
Chléb. Z pomletých kvašených semen travin dělaný, v ohni pečený. Lámali ho řka: „Nejvyšší z Bohů, ten jediný, který nás stvořil, posílá sám sebe, Světlo. Snězte každý díl svůj. Světlo bude kolovati v žilách vašich a Temnota pozbude moci nad všemi, kdo ho okusí. Bratrství oživí vaše srdce a červi zmaru a nenávisti opustí vaše útroby. Chléb, nechť je vám věčnou připomínkou Božské přítomnosti ve vás…“

Když smutek a neštěstí zaplavují duši, jak linoucí se mlha z kopců do údolí, člověk netuše, nejblíže je Bohu nejvyššímu.
Kdo odpoutá se od myšlení zbytečného a jen na bolest srdce hledí, stává se svědkem svých strastí.
Blizounko Božskému tichu, vzdálen od smutku a neštěstí.
Jest to odpočnutí, které tento svět nezná.
Jest to probuzení, čekající na každého z lidí, jenž spí ve svém zármutku…

Život jen jeden jest. Jeden jediný. Ten cítím v srdci svém a stává se, že jsa Jím pohlcen, neníť už nic, ani já, jen ten Život po věky věků.
Tak nelpě na schráně těla svého, žiji okamžikem Života.
Co jest smrt než výdech…
Já znovu v schráně nové nadechnouti se musím a dál žíti Život tam, kdež jsem ho včera završil.
Toť tajemství, jež Bohové mi odhaliti dopustili…
Nezapomenuž tohoto v žádné schráně své…

Spravedlivá rozumnost jest nástrojem lásky.
Bez lásky jest rozumnost špatností. Tvoří a staví, a vztahy splétá jen pro sebe sama, ku svému prospěchu, k naplnění představ vlastních. Zlem jest pro druhé, slibujíc jim dobro.
Jen a jen láska můžeť udělati z rozumnosti dobrý nástroj.
Láska však, ne od druhých přijímaná, ale ve vlastním srdci pěstěná.
Tato jediná, věčná, na nikom a na ničem neodvislá, jest ta pravá…