Archiv s moudrostmi pro každý týden. Pro aktuální týden, nebo pokud chcete dostávat moudrosti do Vašeho emailu, přihlašte se do newsletteru na úvodní stránce.

Střezte se těch, jež srdce své neslyší. Jejich znamení jsou tři.
Prvé jest rozumnost a popichování. Sváry, závist a těžko zanechávají po sobě v srdcích.
Druhé jest faleš. Plkejte s nimi a přikyvujte a výhody všeliké dostanete.
Třetí jest nesřídmost. Břich jejich přerůstá srdce, a vládne životu.
Jen pro jehost plnost pak žijí.

Oděvy své zdobíme symboly Bohů. Tu k boji, pro nesmrtelnost
duše naší. Tu k moudrosti, nechť nepohlcuje nás zloba.
Tu k připomínce, kam rod náleží. Tu k vděčnosti bohům
a Boží všudypřítomnosti. Bez symbolů kořeny naše slábnou
a přichází zapomění. Hledej bratře Boží znamení v obloze
i na zemi. Vůkol sebe i v sobě samém.

Oheň jest šepotem bohů. Co plamínek, to hlas. Vstupuje
teplem do srdcí našich a způsobuje myšlení lehké, plné
světla. Praskání ohně láme špatné myšlenky a ty, se
dřevem mění se v popel. V kostech odnášime si žhnutí
života a sílu srdce svého.
Požehnaný oheň, požehnaní bohové…

Přišli cizáci řka: hostíte nás jako své, i my vás pohostíme
čemuž zvyklí jsme.
A do dřevěných misek dali nám maso zvířat všelikých,
kořením cizokrajným obsypané. A vůně silná hinula
se kolem a chuť nepoznaná cítit byla v ústech našich.
Aj druhý den pach smrti prodíral se z našich těl a
smradu v miskách dřevěných až museli jsme je
spáliti ohněm.
Tak poznali jsme Temnotu skrytou a poučeni sami
na sobě, pozornější budeme před ní.

Bohové řekli předkům našim: Byv člověkem, chceteli
lidství sobě zachovati, jezte to, co roste.
To, co roste, pevně na místě stojí! Bere si jen to, co
má v kořenech svých. Poznává lásku a z ní sílí
tam, kde je. Společenství tvoří spravedlivé a Boží
řád v životech jejich. Takového člověka zachováme a
požehnání Bohů v žití svém ponese si.
Běda však těm, co krmí svá břicha ne z hladu ale s chutí
tím, co na místě nestojí a z kořenů neroste.
Lidství jim bude odebráno a stanou se zvěří, kterou jedí.
Zem neobhospodaří ale pošlapou. Místo lásky postihnou je
pudy zvířecí. V strachu žíti budou a viniti všechno a vše
kolem sebe z utrpení svého.
Každému však bohové do srdce naději vložili a touhu po
lidství pravém.
Každý tak navrátiti může sebe k moudrosti bohů…a k lidství…

Mraky nad Tebou, ať jsou Ti připomínkou myšlenek Tvých…

Někdy lehce myslí plují a ztrácí se, jindy těžké kupí se a deštěm svým zasahují Tebe.

Věz však bratře, že vždy jest za nimi nebe modré, nebe blankytné – věčnost Bohů, naděje lidská…

Nohy Tvé nesou Tě životem… Kam jsi došel?

Ruce Tvé staví život Tvůj… Co skutečně máš?

Mysl Tvá naplňuje dny Tvého života… Jak velké je Tvé štěstí?

Srdce Tvé přináší radost okamžikům bytí Tvého… Kolik radosti prožíváš a kolik ji dáváš?

Duše Tvá naplňuje rány Tvé úlevou a bolest myšlenek Tvých zahaluje tichem… Kolik moudrosti je ve Tvých slovech a činech?

Rode můj…Poznávame se nikoli po krvi ale po jednotném
myšlení. Nikoli po jméně ale po stejném cítení srdce.
Ten je náš, kdo s námi mír v srdci pěstuje, bratrskou lásku dává
vůkol.
Ten je náš, kdo nepovyšuje se majetkem svým ani vyjímečností svou.
Kdo přikládá ruku svou ku společnému dílu, jak nejlépe je
schopen a nechceť z ničeho výhod pro sebe.
Střezte se hněvu našeho i Božího vy všichni, co jen sebe upřednost-
ňujete, jen svého se držíte, lichvu děláte, mír v srdcích kradete
a štvete jedny proti druhým.
Vy jenž zvyky cizí zavádite v našem rodu, kořeny naše jedem
napouštíte a otroky snažíce se z nás udělati.
Vy, Temnotou oslepeni, vyhnáni budete. A těm, co skrytí zde a
jejich žití Temnoty se nepustí, bude život odebrán pro
nové lepší zrození a pochopení. Rode můj, braň své kořeny,
braň své životy, braň mír ve svých srdcích..

Kým jsem? Dívaje se do vod klidných, zřím svou tvář a kolikráte, nepoznávam ji. Toť, že bych já byl? Úsměv v tváři mé poznávají blízcí moji. Zuřivost měnící rysy mé, poznávají nepřátelé. Hloubání v nitru mém poznávají jen stromy posvátné, neboť vůkol není živáčka.

Kým se jevím druhým, nemusím býti v pravdě skutečně já. Sama sebe překvapuji často myšlením i jednáním svým. Když zraněn byvše mečem, Boží milost uchvátila mě a já dívaje se na své tělo v bolestné křeči, sám uvolněně sledoval jsem utrpení své nezúčastněně.

Kým tedy jsem. Tělem a jeho strastí? Ne.

Náladami střídavými? Ne.

Myšlením lidským? Ne.

Pak tedy Bohem samotným, jenž tvoří? To také ne.

Však Bohu jsem blíž než člověku, byť sám jsa stále lidským… 

Mnoho bojů svedl jsem, bráníce s bratry svými zem našich otců. Dívaje se zblízka do tváří nepřátel, nespatřil jsem nikdy člověka.
Každý z nich byl posedlý. Temnota sedla na jejich životy a udusila je nenávistí k smrti. Byli mrtví a nevěděli o tom. Nikdyž jsem nezabil člověka.
Tito mrtví už dávno mrtví byli. Já a mí bratři jsme ony mrtvé jen zbavili jejich těl. Uvolnili nenávist jež je svazovala s Temnostou a dali jim šanci na nové zrození.
Kéž je osvítí Světlo boží a znovu ožijí jako bratři…