Archiv s moudrostmi za rok 2018 pro každý týden. Pro aktuální týden, nebo pokud chcete dostávat moudrosti do Vašeho emailu, přihlašte se do newsletteru na úvodní stránce.

Přiběhlo děcko hravé ke mně a příteli mému hrnčíři.

Tak, jak to človíčkové divocí a neznalí světa umí, vstoupilo nám mezi slova s otázku: „Strýčku, strýčku… Kdo je starý?“

Zahleděv se do zvídavých očí, zamyslel jsem se ve své mysli…

Jak jednoduché jest odbýt srdce toužící po poznání lživou, ale logickou odpovědí – ten, kdo na to má věk.

A tak rozum povznést nad srdce…

Což není stáří jen rezignací rozumu?

Což není rezignace rozumu jen usychlé a nepoužívané srdce?

Což není usychlé a nepoužívané srdce jen nepochopením života?

Hleděv tedy do zvídavých očí, odpověděl jsem, řka: „Starý je ten, kdo nepochopil život. Poznáš ho dobře – radosti a vtipu s ním není, vypadá jako usychlá větev jabloně, která je sice ještě součástí stromu, ale už žádné sladké jablíčko nevydá.“

„Dobře mluvíš příteli“, řekl hrnčíř, „pojď pojíme, co žena má do šátku mi zabalila.“

Na to vyndal hrnčíř z brašny své šátek a rozbaliv ho, vykutálela se dvě červená jablíčka.

S raráškem v očích pohlédl na mě a řekl: „Ještě nejsme staří…“

Rozesmáli jsme se na celé kolo, až nám tekly slzy z očí.

A život… život byl v ten okamžik krásy plný…

 

V peru mém, co v srdci jest. Myšlenky tyto shromáždil jsem, aby zapsaly se, čtouce, do srdcí otevřených. Žily by pak skrze životy bratří z pokolení na pokolení…

Snad jednou dojdou u každého k naplnění.

Z Boží vůle, rád jsem pobýval na tomto světě a rád, dá-li Bůh, opět budu s vámi všemi…

S úctou a pokorou Váš

bratr Jan Ámos Komenský…

Při slunci západu, život dávám svíci, křesadlem svým. Neb temnota číhá na všeliké opomenutí mé, udržeti světla pro duši.
Tak každičký den světlo mi hoří, toť připomínkou, že Bůh jest v přítomnosti se mnou až do usnutí.
Mnoho jiných však ztraceno. Jen sami sebou žijí, o Boží  přítomnosti potuchy nemají.
Bloudíc jak hladová vlčata bez vůdce svého, navzájem se trhají a štvou…
Jsem. Jsem abych žil v Světle a Temnota mě neobsáhla. Starajíc se o své tělo a mysl, vypůjčené Prozřetelností a přitom nezapomínajíc pěstovati a opatrovati ducha svého.
Tak každému dáno jest tolik aby vše unesl, což potká ho a k tomu aby Boha hledal a spasení v srdci svém.
Děj se každému, jak rozhodne…

Mnoho posvátných dubů míjím na svých cestách. Jak andělé stojíc při každém, kdo si jich všimne, povzbuzujíc svou moudrostí srdce bázlivé. Uklidňujíc ševelem listů zmučenou mysl.

Tak jímá mě úcta k předkům, k jejich bohům.

Kolik takovýchto andělů zbude pro vás, jež žíti zde budete, až já dávno v prach se obrátím…

A kolik z vás všimne si jejich mohutnosti a ševelení listů…

Kde budou bohové, úcta, člověk…

Lžíci v ruce svírám, jsa radostný, že jísti s ní mohu pokrm svůj, nasytiti tělo své a uklidnit mysl svou.
A tak nástroj obyčejný dvojí účinek má. Avšak zjevuje se mi i třetí – symbol lidství a pokoje v duši.
Nejsem snílkem. Bůh dal mi vidění čisté. Tak vidím věci s menším stínem, v světle, jež pravost ukazuje.
Když zřím obyčejných lidí, v oblibě lžíci mají. Pokrmy z darů přírody sobě dělají především, ať kaše či polévky rozličné. K tomu chléb lámou sobě. Lžíce jim postačí.
V jejich srdci klid. V mysli starosti i radosti světského života. Rodina a ves je jejich světem. V koutku duše hoří plamínek víry – tu větší, tu menší.
Když zřím bohatých lidí, zříkají se lžíce. Nevědomí, poslušní Temnotě, s povýšením chápou se vidliček a nožů, oddělujíc se od obyčejných lidí.
Píchají a řežou svůj pokrm, ba i chléb boží.
V mysli jejich více nenávisti a zloby jest. Hledají rozdíly mezi všemi, ve strachu bojují v sobě, navenek války vedou.

Lžíci v sobě svírám, jsa radostný, že jísti s ní mohu pokrm svůj.
S myslí čistou, s pokojem v duši… blízko Bohu, propojen se vším…

Není náhod v tomto světě. Vše řízeno jest rukou Boží, prozřetelnou.
Však lidské oko a mysl obsáhnouti to nemůže.
Jen ve chvílích ticha v srdci svém záblesk Prozřetelnosti tuším, a střípek daností a Božské ruky zachytávám.
Tu onehdá šel jsem z kopců cestou rozbitou a noha má zemdlená poklesla, div jsem neupadl. Tak zastal jsem v místě, abych odpočnutí sobě dal.
Rozhlížeje se kolem, hledal jsem místo a hle – padlý strom. Kmen akurát vysoko, aby jako židle pro mě rostlá, nabídla mi posed pohodlný.
Tak usedl jsem.
Než vydechnouti mohl jsem, břich můj o pozornost si žádal. Pár kroků ode mě, maliní nabízelo své plody, tak mírou přiměřenou, aby hlad můj byl utišen. Tak zavdal jsem sobě.
Pak usednuv zpět na padlý kmen, ztišení veliké oblažilo mysl mou i srdce mé.
Bohem nejvyšším, připraveno jest pro člověka vždy to, co zasluhuje. A Bohové podřízení, nástrahy vkládají do našich cest. Tu dobré, tu těžké, aby naplnění osudu našeho bylo vždy docíleno, v drobinkách chvil každodenních i velkých událostí.

U stolů sedávám rozličných – některé prosté, hrubé jsou, jiné zdobené ku kráse.
Dřevo jako dřevo, jest pohled plytký a nerozumný.
Neboť zdobený stůl srdce pohladí a krásu v duši probouzí.
Pak mysl lidská blízko jest Boží přítomnosti.
Tak podobné jest s člověkem, byť jednoho druhu všickni jsme, – tvarovati myslí i tělem měli bychom sebe ke kráse vést. Ať každý jeden z nás jest obrazem Božím a ne zmetkem sama sobě i druhým…

Cesta k Bohu jediná jest, byť Bůh sám mnoho rozličných má jmen.
Ta cesta zove Láska. Nikdež kolem ji nelze nalézti ryzí a opravdovou, než v srdci svém.
Tam uvnitř se rodí.
Tam uvnitř roste a přetrvává.
Kdožkoli ji v srdci nachází, s ní věčnost získává darem. A tichost a klid, jakéhož nikde na světě nalézti nelze.
Ve jménu Boha nikdy nelze vésti války ani trestati.
To Zlý vstupuje do mysli člověka a Temnota zahaluje srdce jeho. Pak lidskost mění se v zrůdnost, v jakékoli podobě odporná Bohu.
Neboť Bůh jest Láska a nic než Láska…

K cestování častému Bůh mě předurčil, nedbaje mé touhy v domově svém celý život prožíti.
Však neníť toto stěžování zoufalé, nespokojené duše. V pousmání hroužím se, jak člověk doufá a jinak Bůh koná.
A námť nezbývá nic jiného, nežli s pokorou jíti se svým životem Božími cestami. Neboť ony jsouce pro nás ty nejlepší, člověku nepřísluší nikterak hudrovati.
Nevíme, co očekávati máme zítřejšího dne. Však naději udržujme v Bohu, že vše, co potká nás, skrytou moudrost obsahuje.
Proto, díky vzdáváme za každý den, ať prožit byv se srdcem otevřeným v jehož rukou jsa otěže rozumu.
Och domove, sladký domove… Jak požehnaní jsou ti, jenž ho okusiti mohou každý den…

Papír jest Boží tváří. Člověk vpisuje perem svým do ní myšlenky své. Boží tvář unese všemožné myšlení lidské, jsa dobré, srdcem stvořené i pokřivené rozumem lstivým a sobeckým.
Však co jest psáno, jest i dáno..
Život člověka odvíjí se od myšlení jeho – jaký jest. Na Boží tvář pak každý z nás píše skrze slova osud svůj.
Hlupák hloupostí svou obtěžkává papír. Moudrý moudrost vpisuje otevřeným srdcem s lehkostí.
Ti, co psáti neumějí či nechtějí, křičí svůj osud na dvorcích svých i tržištích. A Boží oko shlížející z nebe rce: „Jak mluvíš, takový život zasloužíš.“
Ať člověk prostý nebo vzdělanec, každý zjevuje svůj osud slovem aj písmem.
Víš, nevíš – jest nepodstatné.
Protož slovo své vážím srdcem, než z úst nevratně vypuštěno jest.
Než Boží tvář obtěžkám perem svým, zkoumám, jestli Ďábel jedu svého neukápl do mysli mé…

Zkoumal jsem svého času, proč tolik poradních spolků a zástupců lidu náhle mezi lidmi se objevuje. Názor proti názoru stojí a domluviti se je jim zatěžko.

Skutečnost jest taková.

Čím méně pravého vzdělání, tím méně člověk cítí propojenost života. Pak samotinký v životě svém stojí a nemaje vlastních názorů, přijímá cizí názory za vlastní.

O sebe po duši se nestará, jen rozum krmí. A ten rozum bez duše tupý jest.

V tuposti své zapomíná žít sám v sobě a v souznění s druhými. A tupost jeho mu velí, ať se někdo postará, bych se měl líp.

Ať někdo obveselí mě, spravedlnost pro mě učiní, zdraví mi navrátí, zabezpečí mě a povýšší …

A tak, zástupci lidu zjevují se. Slibují a slibují a jen sami výhody pro sebe mají.

Zbavme se tuposti. Starejme se o sebe sama po duši. Starejme se o druhé, jako o sebe sama. Rozhodujme, milujme a radujme se z toho, co nám dáno jest.

Přehnané tužby kroťme a naplňujme ty, na kteréž dosáhneme. A hlavně v Boha jedinného věřme, neboť on jedinný hodnotu životu našemu dává i odměny převeliké…