I všel jsem tajně do města, jehož ulice, loučemi osvětlené, jak při
západu slunce vypadaly dlouho do noci. A lidé v nich jakýsi nápoj
z hroznů pili a veselili se.
Nedbaje na noc vůkol, užívajíce Temnota jejich těl, do mysli vpila
se jim. V horečkách emocí bez duše chodili, nevěda o tom.
Zpívali, tančili, jedli a chtíčům zvířecím podléhali.
I vyšel jsem ven z města do noci temné a u skal vzdálených, rozdělal jsem oheň.
Sesedli se bohové k ohni mému a v praskotu dřeva slyšel jsem jejich hlas.
Den stvořili jsme k užitku člověka.
Noc stvořili jsme k rozjímání a spánku.
Opojné nápoje k povznesení ducha.
Vodu k síle těla.
Jídlo k čistotě mysli.
Tanec a zpěv k oslavě bohů.
Vše ostatní jest Temnota…

Hudba je dar Bohů, abychom nezapomněli na Život a povznášeli
svou duši k Věčnosti.
Tento dar jest osm hlasů propojujíc se ve čtyřech rytmech.
První jest hlas stromu.
Druhý jest hlas vody.
Třetí jest hlas hromu.
Čtvrtý jest hlas ptáků.
Pátý jest hlas větru.
Šestý jest hlas deště.
Sedmý jest hlas člověka.
Osmý jest hlas hvězd.
Čtyři rytmy jsou: Jeden úder srdce, radost.
Dva údery srdce, štěstí.
Tři údery srdce, láska.
Čtyři údery srdce, pokoj a klid.
To je hudba Bohů…

Přišli se západu s kříži v rukou řka: „Hle, jeden člověk nade
všemi stojí, pastýř náš vyvolený samotným Bohem jedinným…
Přijmi ho ty i lid tvůj a spaseni budete…Však běda vašim duším,
pokud víru pravou nepřijmete, stolec papežský neposlechnete. V ohni
pekelném na věky spočinete…“
Aj, pozornost srdce mého spočinula na nich. I viděl jsem jasně Temnotu
v rouše mnišském, jak spasení nabízí přinášejíc utrpení. Jak po
Pravdě volajíc, zašlapává Moudrost. Jak lid dělí na svaté a
zatracené…
Spravedlnost silná zasáhla srdce mé. Před bohy všemi i nejvyšším
z nich, člověk člověku jest roven. Ctíme ne člověka, ale skutky jeho,
ze srdce vycházející. Netoužíme po spasení ale po Pravdě, lásce
a Moudrosti. Bohové sami, uznají-li to za vhodné, uchvátí duše
naše a rozpustí je ve světle Nejvyššího. A tak to i zůstane.
Pak vyhnali jsme je až k hranicím, ušetřiv životy jejich. Neboť
lidé tito jako my jsouce, jen Temnota je pohlcuje…
Však vráti-li se s mečem, mečem z nich Temnotu vyřízneme, ulevíc
jejich duším…

Když déšť skrápěl tvář mého děda, on cítil v každé kapce přítomnost
bohů.
Dnes však Chytrost vládne a Moudrost ustupuje.
Tak chytrý jen vodu a mraky vidí. Křičí, hle vím. Slepý na vidoucího
hraje si.
Když děd můj do ohně hleděl, v plamenech viděl život
svůj i tváře svých předků. Očištěn světlem, posílen teplem, měnil
sebe v lepšího člověka.
Chytrý jen spalování dřeva k užitku svému vidí a nos krčí znechucen
kouřem.
Děd můj kladl mi na srdce tato slova…
„Kdo hledí hlouběji do nitra věcí a hledá skryté, prohlédne
a Moudrost usídlí se v jeho srdci.
Kdo po povrchu věcí očima svýma pátrá, i kdyby spočítal a
popsal všechny stromy a zvěř světa, jen hloupejším chytrákem
se stane…“