Kým jsem? Dívaje se do vod klidných, zřím svou tvář a kolikráte, nepoznávam ji. Toť, že bych já byl? Úsměv v tváři mé poznávají blízcí moji. Zuřivost měnící rysy mé, poznávají nepřátelé. Hloubání v nitru mém poznávají jen stromy posvátné, neboť vůkol není živáčka.
Kým se jevím druhým, nemusím býti v pravdě skutečně já. Sama sebe překvapuji často myšlením i jednáním svým. Když zraněn byvše mečem, Boží milost uchvátila mě a já dívaje se na své tělo v bolestné křeči, sám uvolněně sledoval jsem utrpení své nezúčastněně.
Kým tedy jsem. Tělem a jeho strastí? Ne.
Náladami střídavými? Ne.
Myšlením lidským? Ne.
Pak tedy Bohem samotným, jenž tvoří? To také ne.
Však Bohu jsem blíž než člověku, byť sám jsa stále lidským…