Vezmi rybám vodu a zemřou.
Vezmi vlkům les a zemřou.
Vezmi ptákům oblohu a zemřou.
Vezmi lidem víru Boží a zemřou.
Tak mrtví chodí po tomto světě a mrtvolami krmí svá břicha.
Živí jí živé a mrtví vše mrtvé…
Místo obilí vnucují nám mouku. Místo čočky vnucují nám prase. Místo kořenů a listů vnucují nám cizokrajné rostliny. Místo léčivých bylin vnucují nám léky všelijaké, jedem oplývající.
Místo cesty k Bohu, vnucují nám cestu do kamenných kostelů, jež honosné hroby připomínají.
Naše životy uštknuty jsou jedem cizích zvyků, cizích Bohů, cizích pokrmů i hodnot.
Duše naše trhají na cáry s úsměvy, potřásání rukou a medovými slovy plných jedu.
Nelze-li odolati láskou, nutno odolati silou…

Jsme lidé Slova. Slované. Prvorození, neboť byli jsme první na této zemi. Zákony a moudrost Boží v srdcích neseme a všem živým připomíname.
Nečiníme sobě právo větší nad jiné, ani zákony ani moc. Všeliké stvoření rodí se z jedné Matky a jednoho Otce. Stejný vzduch, stejná voda, stejné byliny i chléb pro všechny. Spravedlnosti překypuje myšlení Otce, jež vloživ do našich srdcí, životem svým, neseme si.
Jsme prvorození. Můžeme být rozprášeni do všech koutů světa. Můžeme být sraženi na kolena. Můžou nám zkazit řeč a zmást naše myšlení. Mohou z nás udělat otroky. Nikdy to však nebude z vůle člověka ale z vůle Boží. On to dovolí aby zákony a moudrost svou, v nás znovu probudil. Vždy však vzpomeneme, vstaneme a se světlem v srdci znovu svobodni budeme. Neboť jeho vůli nikdo a nic nepřekoná…a svým prvorozeným nedá zahynout.

Kdožkoli s námi chce žíti, jeho srdce musí tlouci s naším ve stejném rytmu. Jeho myšlení vydávati musí plody naše. Jeho oko, dívaje se našima očima, viděti musí stejně. Pak nezáleží odkud přišel a jak vypadá. Či chuďas nebo majetný. Běda však všem, jenž naroubovati na nás se chtějí, ale vydávat ovoce své. Jinakosti prosazují a z kořenů vytrhávají duši naši.

Rod svůj zachováme. Čistotu zákonů Božích a zvyků našich. Láskou i silou. Slovem i mečem. Potem i krví…

Bůh všech Bohů jest Láskou. Láskou vše jest stvořeno. Všehomír, země, bohové, lidé, bytosti viditelné i neviditelné. Toto vše ve své rozmanitosti. Válka a otroctví odporné jest Bohu. Válka a otroctví vedené ve jménu Boha jest ještě odpornější Bohu. Udržovati a opatrovati máš Rod svůj a ve víře růst, v míru se všemi vůkol. Pokud duše tvá nehledí k Bohu nejvyššímu, bohové nebudou státi na tvé straně a ty budeš stižen hnilobou.

Jsa odříznut od kořenů Rodu, zhyneš.

Však pamětliv toho všeho, maje srdce a rozum na správném místě, duši svou zalévati budeš Boží láskou, věčným se stane život tvůj.

Než stal jsem se mužem, byl jsem svědkem mnoha rozepří mezi kmeny, jež hovořili jednotnou řečí a stejné Bohy uctívali. Nepomáhali nikomuž než sobě. Nenávist v sobě k druhým rozhojňujíce. Chodili k stařešinům řešiti spory své. A stařešinové práva podle majetku a věku vykládali. Stejně tak podle množství lidu v jednom či druhém kmenu. Však nad všemi vynikal Věčný, jenž jméno jeho odvozeno bylo od mnoha zim jeho života. Ten zapsal se do srdce mého nejvíce slovy, řka: Bůh nejvyšší dal nám každému rozumnost jinakou, ale srdce každému stejné. Kdo podle rozumnosti žíti a rozhodovati bude, Temnota jej vysaje z života jeho a údělem takového jest býti otrokem. Kdo podle srdce žíti a rozhodovati bude, Světlo nejvyššího z Bohů krmiti bude život jeho, s bratry vůkol v smíru pobývati bude a sváry v lásce ustanou. Neb každý vlk v smečce, je silnější než sám. V ten okamžik přestal jsem býti děckem a stal se mužem…