Lidská mysl podobna jest řece. Voda myslí si, že sama teče kudy chce, mění sílu proudu a směr podle chtění svého. Však povrchnost to jest. Koryto řeky, to skryté a neviditelné rozhoduje o všem. I mysl lidská v mdlé rozumnosti své myslí, že vše jest podle jejího přání. Však mysl má své moudré koryto, jež ji prostor dává, ale i omezuje a jedním směrem popohání a to do moře srdce svého. Jakkoli se mysl zamotá v životě svém, nakonec odpočnutí nachází v moři srdce. Tam, kde již není sama sebou, ale jest součástí oceánu. Tam končí svou pouť zjevně všechny řeky a skrytě všechny mysli…

Kdo stvořil zemi a vodu? Kdo stvořil stromy a rostliny všeliké? Kdo v zemi způsobil kovy skryté? Kdo život vdechl veškerenstvu? Bůh jediný, světlo našeho života. A Bohové různí starají se, aby vše zůstávalo. Ani život náš nepatří nám samotným. Jediné, čehož vlastníky jsme, jest čas žití. Nic nemám, ani sám sebe, jen konání mé je v rukách mých. Tím a ničím jiným se přibližuji nebo vzdaluji Bohu nejvyššímu, a tak se ke mně stavějí Bohové ostatní. Spravedlnost není v tom co mám, ale v tom jest, jaký jsem…

Kdo jen vyžívá, co jest, hodnoty nepřidává, netvoří, a jen množí své plémě, jest parazitem lidství. Ten, kdož jest hoden nazývati se člověkem, ten tvoří i z ničeho, hodnoty užívá, i po sobě samém zanechává. Rod svůj posiluje, k Bohu zvedá ho a Bůh takovýmto požehnání a dlouhý život dopřává. Střez se parazitů člověče, ať nejsi nakažen jedem emocí jejich…

Nenech vstoupiti je do svého života, neboť s úsměvem a nenávistí sežerou vše co máš i tebe samotného…