Co jest na místě, jen se tak zdá oku rozumnému. Všecko má svůj pohyb. Někdy viditelný, jindy neviditelný. To, co se hýbe, zjevně doputuje daleko. Však cíl putování může být stále stejně vzdálen, jakož by ani kroku učiněno nebylo. Cíle všech stejné jsou. Ať už láska, štěstí, naplnění….

Podstatnější však jest, kde hledati. A tak jen pramálo jich, co stojíc zdánlivě na místě, putují širými pláněmi vlastního nitra a nachází bohatství, jež konce nemá. Srdce každého a všeho skrývá všechny cíle cest, jež lze vymysliti….

Krajina sama své zvyky má. A člověk v krajině žijící, její zvyky přijímá, sám sebe krajině přispůsobuje a šlechtí tímto lidství své. Tak určili Bohové a takto zachováno budiž po věky věků. Kdožkoli všel by do cizí krajiny a zvyky své si zachoval, nepřispůsobiv se, nepřítelem a škoditelem krajiny té jest. Stejněž tak zlem pro tyž, co tam žijí. Oddej se krajině, ať srdce tvé tlukotem svým, se srdcem krajiny splyne. Dá ti sílu státi proti Zlu zpříma…

Při Temné noci, kdy Temnota ovládala mysl lidí, zjevili se Bohové a posledním vidoucím předali dar, nadevše vzácný.
Chléb. Z pomletých kvašených semen travin dělaný, v ohni pečený. Lámali ho řka: „Nejvyšší z Bohů, ten jediný, který nás stvořil, posílá sám sebe, Světlo. Snězte každý díl svůj. Světlo bude kolovati v žilách vašich a Temnota pozbude moci nad všemi, kdo ho okusí. Bratrství oživí vaše srdce a červi zmaru a nenávisti opustí vaše útroby. Chléb, nechť je vám věčnou připomínkou Božské přítomnosti ve vás…“

Když smutek a neštěstí zaplavují duši, jak linoucí se mlha z kopců do údolí, člověk netuše, nejblíže je Bohu nejvyššímu.
Kdo odpoutá se od myšlení zbytečného a jen na bolest srdce hledí, stává se svědkem svých strastí.
Blizounko Božskému tichu, vzdálen od smutku a neštěstí.
Jest to odpočnutí, které tento svět nezná.
Jest to probuzení, čekající na každého z lidí, jenž spí ve svém zármutku…

Život jen jeden jest. Jeden jediný. Ten cítím v srdci svém a stává se, že jsa Jím pohlcen, neníť už nic, ani já, jen ten Život po věky věků.
Tak nelpě na schráně těla svého, žiji okamžikem Života.
Co jest smrt než výdech…
Já znovu v schráně nové nadechnouti se musím a dál žíti Život tam, kdež jsem ho včera završil.
Toť tajemství, jež Bohové mi odhaliti dopustili…
Nezapomenuž tohoto v žádné schráně své…