Při všech Bozích pravím Vám, – život jež žijeme je jen mámením.
Ať dobré či špatné konáš, výsledkem jest zkušenost. Tu radostná, tu bolestná. A všichni nakonec v smrt se ubíráme. Zákony dodržujíc nebo překračujíc.
Být takový či jiný, je mámení a hrou Bohů.
Smyslem skutečným jest poznat sebe. Pod klamem osoby, skrývá se Já. Já, jest opravdovým životem člověka. Cíl můj i Váš.
Pak život nezkalí ani smrt…
Květina kořenů zbarvená, odsouzena jest k zániku. Květ ještě životem září, však umíraje každým okamžikem, neviděno to na první pohled.
Tak každý člověk, zavrhnuv své kořeny, moudrost předků, umírá aniž by věděl.
Život od Boha daný vyměňuje za bohatství statků zemských, lásku Bohem danou zaměňuje za vzrušení pomíjivé a moudrost srdce nahrazuje chytrostí rozumu.
Drž se kořenů svých, neb zhyneš sám v sobě…
V mracích zřím myšlenky těžké, jež zakrývají jasnou oblohu mé mysli.
Já, rozmýšleje o tom, mohu si zvoliti, co vnímati budu. Mraky, či jasnou oblohu.
Většina lidí nevede v sobě boj se slepotou naučenou, kterážto jediný pohled má.
Přišli mraky, neníť jasného nebe.
Až odejdou mraky, zas bude dobře.
V přírodě se to sic takto jeví, ale ne docela. Nebýt větru, mrakové by se nepohnuly.
Tak v každém člověku čistá pozornost jest. Vítr neviditelný, ovšem citelný. Jeho uchopováním a užitím, skrze mraky hledí člověk nejen na modré nebe, ale i na toho, kdo osvěcuje, Bůh Bohů, jeden nejvyšší. Pozornost čisté mysli zaměřená do Slunce života, sama sebe v Něm rozpouští…
Neklam sám sebe úspěchy svými, že jen ty, na nich máš podíl největší. Jsa jen hračkou Bohů, nezmůžeš sám ničeho.
Jen ten, kdo vládne sobě samému, jest vyvolený, kterýž může ovládati život svůj, a jemuž i Bohové vzdávají úctu…