U stolů sedávám rozličných – některé prosté, hrubé jsou, jiné zdobené ku kráse.
Dřevo jako dřevo, jest pohled plytký a nerozumný.
Neboť zdobený stůl srdce pohladí a krásu v duši probouzí.
Pak mysl lidská blízko jest Boží přítomnosti.
Tak podobné jest s člověkem, byť jednoho druhu všickni jsme, – tvarovati myslí i tělem měli bychom sebe ke kráse vést. Ať každý jeden z nás jest obrazem Božím a ne zmetkem sama sobě i druhým…

Cesta k Bohu jediná jest, byť Bůh sám mnoho rozličných má jmen.
Ta cesta zove Láska. Nikdež kolem ji nelze nalézti ryzí a opravdovou, než v srdci svém.
Tam uvnitř se rodí.
Tam uvnitř roste a přetrvává.
Kdožkoli ji v srdci nachází, s ní věčnost získává darem. A tichost a klid, jakéhož nikde na světě nalézti nelze.
Ve jménu Boha nikdy nelze vésti války ani trestati.
To Zlý vstupuje do mysli člověka a Temnota zahaluje srdce jeho. Pak lidskost mění se v zrůdnost, v jakékoli podobě odporná Bohu.
Neboť Bůh jest Láska a nic než Láska…

K cestování častému Bůh mě předurčil, nedbaje mé touhy v domově svém celý život prožíti.
Však neníť toto stěžování zoufalé, nespokojené duše. V pousmání hroužím se, jak člověk doufá a jinak Bůh koná.
A námť nezbývá nic jiného, nežli s pokorou jíti se svým životem Božími cestami. Neboť ony jsouce pro nás ty nejlepší, člověku nepřísluší nikterak hudrovati.
Nevíme, co očekávati máme zítřejšího dne. Však naději udržujme v Bohu, že vše, co potká nás, skrytou moudrost obsahuje.
Proto, díky vzdáváme za každý den, ať prožit byv se srdcem otevřeným v jehož rukou jsa otěže rozumu.
Och domove, sladký domove… Jak požehnaní jsou ti, jenž ho okusiti mohou každý den…

Papír jest Boží tváří. Člověk vpisuje perem svým do ní myšlenky své. Boží tvář unese všemožné myšlení lidské, jsa dobré, srdcem stvořené i pokřivené rozumem lstivým a sobeckým.
Však co jest psáno, jest i dáno..
Život člověka odvíjí se od myšlení jeho – jaký jest. Na Boží tvář pak každý z nás píše skrze slova osud svůj.
Hlupák hloupostí svou obtěžkává papír. Moudrý moudrost vpisuje otevřeným srdcem s lehkostí.
Ti, co psáti neumějí či nechtějí, křičí svůj osud na dvorcích svých i tržištích. A Boží oko shlížející z nebe rce: „Jak mluvíš, takový život zasloužíš.“
Ať člověk prostý nebo vzdělanec, každý zjevuje svůj osud slovem aj písmem.
Víš, nevíš – jest nepodstatné.
Protož slovo své vážím srdcem, než z úst nevratně vypuštěno jest.
Než Boží tvář obtěžkám perem svým, zkoumám, jestli Ďábel jedu svého neukápl do mysli mé…