Zkoumal jsem svého času, proč tolik poradních spolků a zástupců lidu náhle mezi lidmi se objevuje. Názor proti názoru stojí a domluviti se je jim zatěžko.

Skutečnost jest taková.

Čím méně pravého vzdělání, tím méně člověk cítí propojenost života. Pak samotinký v životě svém stojí a nemaje vlastních názorů, přijímá cizí názory za vlastní.

O sebe po duši se nestará, jen rozum krmí. A ten rozum bez duše tupý jest.

V tuposti své zapomíná žít sám v sobě a v souznění s druhými. A tupost jeho mu velí, ať se někdo postará, bych se měl líp.

Ať někdo obveselí mě, spravedlnost pro mě učiní, zdraví mi navrátí, zabezpečí mě a povýšší …

A tak, zástupci lidu zjevují se. Slibují a slibují a jen sami výhody pro sebe mají.

Zbavme se tuposti. Starejme se o sebe sama po duši. Starejme se o druhé, jako o sebe sama. Rozhodujme, milujme a radujme se z toho, co nám dáno jest.

Přehnané tužby kroťme a naplňujme ty, na kteréž dosáhneme. A hlavně v Boha jedinného věřme, neboť on jedinný hodnotu životu našemu dává i odměny převeliké…

Mé oči spatřili mnohokrát, jak matka s otcem kárají dítky své řka: „mluvte pravdu, ať lež z úst vašich již nikterak nevychází“…

Však jakoužto pravdu myslili?

O pravdě ústa hovoří mnohá. Od rolníka, výběrčího daní, starosty, šlechty, ba i duchovních.

Každý však svou pravdu hlásá a k té, co nám hladí mysl přikláníme se každý.

Toť však není Pravda. Jen názor ten a jiný.

Jen Bůh samotný, jediný může Pravdu sdělovati. A činí tak neustále. Jeho ústa jsouce vítr tichý i bouře veliká. Zurčení potůčku i hukot řeky.

Ale hlas jeho slyšen jest i v krocích lidských, zvuku sekery, nabírání pokrmu na talíř.

Však Pravda Boží slyšena jest i v dechu lidském, ba i tlukotu srdce člověčího.

A co jest onou Pravdou? Co jest oním tajemstvím?

„Já Bůh jsem vším, a skrze všecko ve všem… i v tobě člověče…

Voda jest svojí podstatou nejblíže Bohu všemohoucímu. Máť v sobě všechny vlastnosti živlů.
Horkost i studenost, v beztvarosti podstatu všech tvarů. Pevnost i proměnlivost. Přijímání i odpudivost. Prázdnotu i věčnou paměť.
Dává život a dokáže ho i vzít.
Bez vody, tak jako bez Boha, nelze žíti žádnému člověku ani všeličemuž živému.
Ke zdraví těla jest i k očištění duše.
Voda je tajemství Boží přítomnosti. Voda je zjevení Boží…
S každým douškem vody, utvrzujeme přítomnost Boha jediného v sobě.
A tak ve skutečnosti není nevěřících – je jen pár těch, co zapomněli…

V životě lidském neučíme se jen od dětství choditi, nýbrž choditi vědomě, správnými cestami a zpříma nejen tělem, ale hlavně duší svou.
Však většina lidí, kterou jsem potkal, naučila se jen beze smyslu spěchati z místa na místo, hnána svými pocity a představami.
V starostech svých a obavách zapomínají, že údy a rozum spojeni mají býti srdcem a to má rozhodovat o činech a cestách lidských…

Prý z čar na rukou věštit osud se dá. A od věštců dvě tváře choditi vídávám, byť mnoho různých lidí tam přichází.
Proč však jen dvě tváře odchází?
Jež to proto, že jedni slyší – dobré vás čeká, však druzí odnáší si – bude hůř..
Tak přemítám v sobě: proto Bůh nakreslil čáry osudu do rukou lidských, aby jedni radostní a druzí nešťastní byli?
Jak pošetilé…
Zvěstování budoucích věcí jest tu pro člověka, by rozhodl se žíti stejně či změnil sebe sama a tímto i osud svůj.
Danost osudu je ve stejnosti jeho.
Buď stejný člověče a dané tě čeká.
Buď jiný a osud je změněn.
Tak ku pomoci čáry osudu do rukou lidských Bůh nám vepsal.
Ku pomoci, varování, i naději…