Rád pod stromy v květu sedávám a obalovati a prostupovati se nechávám bzučením včel.
Onen zvuk křídel jejich, chvění způsobuje mé duši, a mysliti v ten okamžik nemohu a nechci.
Jen chvění života cítiv, existuji beze jména, bez myšlení svého.
Stav ten, popisovati lze těžko… Lehce je, posvátně a klidně, ba tiše v srdci.
Požehnaní včelí tvorečkové, svou existencí a prací navrací člověka k podstatě života, snad více než nějaké kázání či kostel plný obrazů a soch.
Strom plný včel, – Boží chrám…

V údivu stojím a hledím na mistrovské dílo řezbáře, jež z dřeva vydloubává podobu ptáka, srny neb zvířectva všelijakého.
Hledím a myšlení mé béře se jinými cestami od lidí vůkol. Až překvapiv sám sebe, stává se mi – jakož teď…
Jest představa zvířete v mysli onoho řezbáře a on vtiskává ji polínku v rukou svých?
Nebo jest představa skryta v dřevě a řezbář jen čte v něm a představa mu je tímto dána?
Když sleduji západ slunce a představy zjevují se v mysli mé, jsou skutečně mé, nebo západem slunce tvořené.
Kde myšlení naše vlastní má konce a kde jest jen odrazem věcí vůkol.
Kolik života svého žijeme skutečně ze sebe a kolik podle představ druhých?…

Útulnost a rovnost cest po kterých kráčím, rozličná jest.
A někdy cesta nepěkná přede mnou se vine a jiné v dohledu není.
Tak kráčím, i když nechci křivolakou rozbitou cestu a těžkost v nohách, pak i na srdci cítím.
Však bedlivě hledím vůkol. A hle, tu kámen majestátní, tu strom se slávou života. Oude, na kraji lesa, král jelen se svými družkami, obhlíží své panství.
Tuť cesta jakákoli, nezdá se už býti toliko těžkou, neb odměny za pozornost mojí, dostává se mi a srdce mé pookřává…
Tak pamatuj člověče mých slov.
Jakkoli těžkou cestou v životě jdeš, rozhlížej se pozorně vůkol. Nejen strastí je cesta tvá plná. Jen zvedni zrak od nohou svých od země po které kráčíš…

Proč jest v horách tak krásno? Proč ti, jež jsou zahlceni starostmi nebo stiženi dlouhodobými neduhy utíkají do hor?
Neníť to křišťálovou vodou potoků, neníť to průzračným vzduchem ani panenskou přírodou s nádhernou vyhlídkou.
Jest to tím, že výšiny tyto dotýkají se nebe. Jest to místo, kde potkati se člověk může s Bohem.
V oné nesmírnosti ticha a prostoru, ve větru zní Boží šepot.
Ve vysokých horách odkryta jest mohutnost Boží.
V potocích Jeho krev života a bylinách Boží odpuštění.
Bůh v horách zjevuje sám sebe a ti kdož tam přichází pokorní a tišší, odnášejí si Jeho milost…