Zpěv ptáků silný je za letních dní. Jest symbolem života, jeho růstu a nepřemožitelnosti. K čemu Bůh stvořil ony tvory, než k účelu vah rovných v přírodě?
Nemůžeť mít vše jen účel ale též smysl. Neboť vše jest propojeno nejen zjevně, nýbrž i skrytě.
Pták zpěvný o naději zpívá. O lehkosti života, když těžkost člověk vnímá, noříc sám se do problémů svých.
Jeho let a mávání křídel, nemá vzbuzovati touhu odpoutat se tělem od země rodné. Jest připomínkou, by duše dosáhla k výšinám Bohem připravených, a nepoutala se příliš k tělu ajeho starostem.
A tak vše jest učebnicí člověku. Učebnicí života, pokud oči lidské nejsou stiženy slepotou…

Mnohokrát jsem zvažoval pravost starých výroků, jenž mezi lidmi obyčejnými i v církvi, tradovaly se z pokolení na pokolení.
Neníť většího porozumění a poznání nad vlastní zkoušení a ověření.
Tak výrok – prach jsi a v prach se obrátíš, nedal mi dlouho spáti, až k vlastnímu bádání mě donutil.
Vzal jsem dřev, spálil je na popel. Kostí zvířecích i lidských, spálil je na popel. Suché zeleniny i křížal, spálil je na popel.
A vše možné, co oheň silný rozložiti může, – spálil jsem na popel.
Ten popel rozmělniv rukama svýma, vítr pak rozptýlil, by nezbylo nic.
A tak poznáním vlastním, v srdci jisto mám, že jedné podstaty vše vůkol jest i člověk samotný.
A ta podstata tvoří vše v tvaru jaký si zamane Bůh sám.
On tvoří, on oživuje. Propojuje jemné částečky prachu svou vůlí a tvoří, tu zeleninu, tu strom, tu zvíře i člověka. Z jedné jediné podstaty.
Zázrakem pak člověku nepochopitelným, všemu dává dchnutí života, a vše jest živo.

Mnohokrát jsem zvažoval pravost starých výroků, jenž mezi lidmi obyčejnými i v církvi, tradovaly se z pokolení na pokolení.
Neníť většího porozumění a poznání nad vlastní zkoušení a ověření.
Tak výrok – prach jsi a v prach se obrátíš, nedal mi dlouho spáti, až k vlastnímu bádání mě donutil.
Vzal jsem dřev, spálil je na popel. Kostí zvířecích i lidských, spálil je na popel. Suché zeleniny i křížal, spálil je na popel.
A vše možné, co oheň silný rozložiti může, – spálil jsem na popel.
Ten popel rozmělniv rukama svýma, vítr pak rozptýlil, by nezbylo nic.
A tak poznáním vlastním, v srdci jisto mám, že jedné podstaty vše vůkol jest i člověk samotný.
A ta podstata tvoří vše v tvaru jaký si zamane Bůh sám.
On tvoří, on oživuje. Propojuje jemné částečky prachu svou vůlí a tvoří, tu zeleninu, tu strom, tu zvíře i člověka. Z jedné jediné podstaty.
Zázrakem pak člověku nepochopitelným, všemu dává dchnutí života, a vše jest živo.

Někdy zastavím se a v srdci mém tichost nebývalá, rozline se.
V oné tichosti starosti mé ztrácí váhy a tvarů, stávajíc se mlžným oparem. A pak – srdcem svým hledím na tento svět, spatřiv jeho skrytou tvář. Tvář, kde vše má svůj význam.
Hle, nic není špatné.
Staroba a nemoc dána těm, kterým náleží.
Bohatství i chudoba těm, kteříš to zasluhují.
Moudrost i bláznovství těm, kteříš si o to říkají.
Činy velké rekům a prázdné reptalům…
Bůh odhaluje pravou tvář světa v tichosti srdce. Kdo však hledá studánku Pravdy?
Kdo srdcem dokáže hleděti na sebe sama? Na svět vůkol?

Rozum vždy poslední žádá. Což však lze pochopiti život v jeho niternosti? Lásku v její hloubce? Let motýla či krásu květin?
Rozum jest dobrý nástroj na hrubou práci, však i když k životu patří, životem není.
Kořenem života jest cítění srdce. Z tohoto kořene celý život roste a sílí a bez něho života není.
Rozum je list, jenž vymezuje a chrání, však květ a plod nikdy nevydá…