Dny lidské běží jak vlnky na hladině vodní. Teď zde jsou a vzápětí v čase mizí. A nelze zastaviti ani jednu z nich.
A tak jediné – vzpomínky člověku zůstávají.
Jak naložíš se svým dnem? Čím naplníš vlnku svou času daného?
Srdcem či rozumem?
Však věz, že srdce plnosti a hodnoty tvoří. Rozum jen jitří mysl a prázdnoty po sobě zanechává…

Světlo v očích každého člověka je Božím Světlem. Toto Světlo naplňuje každý okamžik lidského života.

Jest důkazem, že Bůh jest. Toto Světlo září přímo ze srdce. A tak je na světě plno Božího Světla a s každým narozeným človíčkem ho přibývá. Smrt není koncem onoho Světla, neboť v slzách jest Boží Světlo pomnoženo a více září.

Boží Světlo odráží se od slunce a díky tomu slunce září, vydávaje teplo. Odráží se od vody a díky tomu jest voda živá a jiskřivá. Odráží se od travin a díky tomu rostou a pomnožují se. Boží Světlo jest ve všem a díky tomu jest vše dokonalé samo sebou.

Do této dokanalosti člověče nezasahuj, neb Světlo pohasne a i tvé oči nakonec stejně pohasnou…

Příčinou utrpení lidského jest nevědomost. Ne však nevědomost o něčem. Vědět o všem, z čehož vystavěno jest, k čemuž slouží nebo jak pracuje, je chytrost. Chytrost jest utrpení, neboť nevědomost oblékla kabát chytrosti. Nejhorší jest nevědomost o sobě samém.
Dívaje se do zrcadla, nazývajíc se jménem a titulem, ohánějíc se úředním listem se svým jménem, myslí si člověk, že ví, kým je.
Vědomost však je – věděti o sobě. Vnořiti se do svého srdce, a né myšlením, ale duší svou poznati sebe. Jest to veliké tajemství…

Každý z lidí dostal k životu jeden dar – Tichost srdce. Kdo nalezne onen dar, je přešťasten.
Kdo nehledá ho a neví o něm, je odtrženým listem stromu, létajícím ve větru emocí, bičovaný deštěm těžkých myšlenek.
Hledej Tichost srdce. Jest to bohatství, jež nevyváží nikdo zlatem. Vše pomíjí, vše bude člověku jednou vzato.
Jen Tichost srdce, jako Bůh, na věky…

Když tisknu ruku člověku, pokora jest v mých očích i srdci. Neboť čas setkání, jež nám dal Bůh, jest vzácností. Hodnota tkví v naslouchání, porozumění, vstřícnosti a lásce. Chybí-li toliko jedna věc, pak čas byl promrhán a Bůh zapomenut.

Středem mého života jest Tichost. Sem tam zavane vánek myšlenky, jež bedlivě sleduji, jakou že příchutí se projeví.
Když trpká jest, nevšímáním mým zahubí se sama. Když sladká jest, pěstuji a zalévám jí láskou, nechť vysoká a pevná je jako strom plný života.
Ti, co žijí na povrchu života, ani zdání nemají o svém středu. Duše pro ně jen slovem bez významu jest.
Ó jak smutné a strachuplné žití…

U prosné kaše těším se na Boží přízeň. U vývaru z kopřiv a všeliké zeleniny cítím čistotu nejen v krvi, ale i ve své duši.
U žitného chleba s máslem vděčen jsem matce Zemi za plnost svého života. Když semena pojídám, bohatost darů zdraví a síly vnímám.
Jak mohl bych zlé myšlence dát život? Jak nenávist projeviti bych mohl?

Lidským údělem není trpěti. Nýbrž lásku pěstovati v srdci svém.
Zlost a nenávidění a jiné nešvary lidské svrhnouti do pekel, kam patří.
Kdo nemiluje bližního svého, ten nezasluhuje štěstí prožívati. Neboť roven dobytku jsa, jakožto s dobytkem nakonec Život zatočí…

Kým jsi? Ptám se tebe.
Zvířetem, jenž jí, pije, tělesných radostí si dopřává, nespokojen sama se sebou, ukazujíc, jak vše kolem špatné je?
Nebo poutníkem. Chodíc ve svém životě a hledajíc Božskou svou přirozenost. Pěstujíc lásku svou k lidem, přírodě a Bohu.
Kým jsi? Zvířetem nebo poutníkem? Neb nic není mezi tím.

Chodíce po zemích Českých, viděl jsem mnoho bídy i bohatství, lásky i zlosti.
Bída však nejen u chudých, ale i u bohatých velká bývá, když srdce je zavřené a zkamenělé. A zlost jak její ocas, mrská se lidskou myslí a nutí člověka jak smyslů zbavený se chovati.
Tam, kde Bůh, ne v knihách a slovech, ale v srdci přebývá, jest bohatství a Láska živá…